Žít jako oběť nebo jako tvůrce? Co si vyberete vy?

V současnosti si více a více lidí včetně mě uvědomuje, že mohou žít svůj život buď v roli oběti nebo v roli tvůrce. Já se přimlouvám za roli tvůrce, neboť je tato role přitažlivější jak pro nás – naším skvělým vnitřním pocitem, tak pro lidi v našem okolí, neboť nefňukáme a je na nás znát, že se umíme o sebe opřít, že jsme samostatní, známe svou hodnotu… že jsme zkrátka plnohodnotná zralá osobnost.

• Role oběti – známe ji všichni. V této roli člověk viní ze svých vlastních nepříjemných pocitů, neúspěchů, ze svého zpackaného života a podobně ostatní lidi či události. Vždy hledá viníka vně sebe, aby na něho mohl ukázat jako na toho, kdo mu to nepříjemné způsobil a zbavit se tak vlastní zodpovědnosti za to, co se mu v životě děje. Je to velmi nedospělá, dětská reakce (On za to může, on mi sebral bábovičku.). Takový člověk nikdy nehledá příčinu svých neúspěchů v sobě, což není ani dobře, ani špatně. Není zkrátka ještě zralý na dospělejší postoj, i když věkově už dospělý je. Má dojem, že on je v pořádku, měnit se nemusí, protože se přece mají změnit k lepšímu ti druzí, aby nebyli „zlí“ (nezpůsobovali mu neúmyslně bolest). Nemají mu přece říkat to, co ho bolí, rozčiluje, trápí a mají si vždy zapamatovat všechna témata, která to způsobují. Člověk, žijící v roli oběti, si neuvědomuje, že není v lidských silách si to vše pamatovat a neustále se tomu při rozhovoru s ním vyhýbat. Už proto, že každého rozčílí nebo zabolí něco jiného a v životě se potkáváme s mnoha lidmi. Kdybychom si měli u všech pamatovat všechno, co jim vadí, bylo by to neúnosné. Alespoň já si to tedy nedovedu představit. Jednoduchý příklad – když si před sebe postavíme deset lidí a řekneme jim všem ve stejný okamžik nějaké běžné sdělení, které se jich týká, každý z nich zareaguje úplně jinak a na úplně jinou část tohoto sdělení. A to právě na takovou, která se dotkla jeho vnitřních zranění, jenž utrpěl převážně v dětství.

Každou takovou bolest bychom ale naopak měli vítat, protože nás upozorňuje na konkrétní zranění, které v sobě máme zahojit. Po zahojení (metodou EFT, RUŠ, regresní terapií či jinou z mnoha účinných metod současnosti) už nás dané téma nikdy bolet ani rozčilovat nebude, protože zahojené zranění bolet nemůže. Maximálně po něm zbyde jizva.

Výsledek života v roli oběti: pokud převažuje v životě člověka tato role, pak vnímá štěstí ve svém životě jako velmi nestálé, protože jej opírá o lidi (partner / partnerka…), předměty (auto, vila…) nebo události (dovolená, úspěchy v práci…) a jakmile z jeho života někdo či něco z toho zmizí, on přichází o své štěstí. Neuvědomuje si, že pocit štěstí je potřeba opírat jen o sebe, žít ho celý život uvnitř sebe, a tím tedy nezávisle na okolnostech.  Pak je člověk šťastný stále. Tento stav je velmi přirozený, ač v dnešní době neběžný. Pozor! Neplést se sobectvím.

• Role tvůrce – žije ji ten, kdo vzal zodpovědnost za sebe sama a za svůj život do vlastních rukou. Takový člověk zná sám sebe, své cíle, pocity, touhy a přání, světlé i tmavé stránky. Ví, jak chce žít a proč, co je jeho životním posláním a aktivně pracuje na svém seberozvoji, i když to často bolí (svá zranění z dětství aktivně řeší). Ví a souhlasí s tím, že zodpovídá v každé vteřině svého žití za všechna svá rozhodnutí jen on sám, ale i za všechny důsledky, které jeho rozhodnutí způsobí! Nemůže se tedy zlobit na nikoho či na nic ve vnějším světě, když se něco nepovede nebo se stane i tragédie kvůli jeho rozhodnutí. Je připravený se k takové věci přihlásit jako ten, kdo to způsobil a nést následky. Není lepší nebo horší než člověk v roli oběti. Je jen zralejší a odvážnější. Takový postoj je velmi dospělý. Chce to odvahu k překonání všemožných strachů, obav a nebát se změn v sobě i kolem sebe.

Výsledek života v roli tvůrce: odměnou je zde neskutečná vnitřní svoboda a tvůrčí potenciál. Člověk v této roli si skutečně vědomě tvoří svůj život. A kromě toho – čím je duchovně zdatnější, tím rychleji umí měnit svou životní realitu dle svých přání. Ti, co opravdu chápou nejen hmotný, ale i duchovní svět (ten nevnímatelný kolem nás), ti mění svou realitu do několika dnů nebo dokonce hned. Síla jejich myšlenky je obrovská. O to větší zodpovědnost mají.

A jak se do této role dostat? Zkrátka ji začít zkoušet žít. Tj.:

1.  pevně se rozhodnout, že opravdu chci žít v roli tvůrce a všechno pro to udělám a u tohoto rozhodnutí už natrvalo zůstat,
2. naučit se rozpoznat tichý hlásek intuice v sobě, umět ho najisto odlišit od hlasu rozumu, ega a dalších našich částí,
3. jakmile pochopím, který to je, začít se jím řídit po zbytek života ve všem, co mi napoví. Intuice je informační kanál, kterým k nám promlouvá naše duše. Je daleko moudřejší, než naše vědomí, ovládané rozumem. Prošla s námi mnoho životů a všechny je zná. Vidí věci tak říkajíc z celoplanetárního nadhledu, kdežto rozum jen zpoza nejbližšího rohu, proto rozum není dobrým rádcem v řešení životních situací. Intuice nám nikdy nenapoví nic, co by nám škodilo. Naopak, napoví to, co je v dané chvíli pro nás nejlepší. Bezpečně nás tedy dovede až do role tvůrce naší vlastní jedinečnou cestou,
4. uvědomit si, že každý z nás má své vlastní duchovní průvodce, kteří nás milují a chtějí pomáhat zrealizovat v životě to, pro co se rozhodneme. Kdykoliv je možné je o cokoli, co je v souladu s božím láskyplným řádem, požádat. Poté nám do života přivedou lidi, informace či situace, které nám umožní naše přání zrealizovat. Např. je můžeme požádat o to, aby nám pomohli pochopit, jak převzít  zodpovědnost za každé naše rozhodnutí či jak sám/a sebe poznat skrze noření se do sebe. Mě v tomto neskutečně pomohla regresní terapie Dr. Foučkové. V regresích jsem se seznámila s tím, kým vším jsem v různých minulých životech byla, co jsem tam zvládla a co ne, co se mi dělo a proč, jaké zkušenosti jsem tam postupně získala. Ale každý má svou vlastní jedinečnou cestu sebepoznání.

A tak přeji všem, aby se stali vědomými tvůrci svých životů a užívali si to. 🙂

Autor: Zuzana Štádlerová
Vytvořeno: 21. března 2022