Byla jsem rytířem v 9. století po Kristu (jeden z mých minulých životů). Zde je rytířovo vyprávění:

Bylo mi 37 let, když jsem nastoupil do služeb hradního pána menšího panství coby rytíř. Psal se rok 875 po Kristu. Byl jsem urostlý, štíhlý, vyšší postavy, s hnědými vlasy po ramena, povahy klidné, mírumilovné. Odvaha, statečnost, čest, poctivost, hrdost, láska k lidem a smysl pro povinnost byly mé hlavní vlastnosti. Špatně se mi o sobě píše, protože rytířská hrdost říká, že o takových věcech se nemluví. Znal jsem hradního pána z běžných setkání panovníka s poddanými. Cítil jsem k němu oddanost a úctu. Žil v menším kamenném hradě (o rok později s absolutním ohromením, ale se stoprocentní jistotou poznáno dle obrázku i osobní návštěvou, že šlo o hrad Vildštejn na Chebsku) uprostřed městečka (dnes nazvaném Skalná). Hrad byl čtyřpatrový:

Přední stranou přiléhal k obdélníkovému nádvoří, které mělo trojúhelníkové pokračování. Oba tvary nádvoří byly dlážděné žlutými kočičími hlavami, ohraničené zdmi, o hlavu vyššími než statný muž.

Vyšel-li člověk ven ze vstupní brány hradního areálu a podíval se doprava, viděl zelený palouk, porostlý pár vysokými stromy a keři. Hned vlevo od něho ústila úzká ulička, vedoucí dolů z mírného kopečka k několika prostým domkům. Jejich bílá omítka prosvítala mezi stromy.

Vlevo od brány byla kamenná terasa, tvořená skalnatým valem, který vyrovnával nerovnost terénu před branou a za hradem. Kolem valu přicházela prašná cesta zpoza hradu, kde byla krásná zahrada se stromy, keři a květinami.

Zadní strana hradu a zahrady byla lemována kopcem s lesíkem. Zahrada začínala u vysoké severní stěny hradu o patro níže než nádvoří.

Když jsem k našemu pánovi nastoupil, byl jsem již ženatý s pracovitou a milou selkou. Měli jsme tři děti ve věku do 10 let. Svou ženu jsem měl rád, ale nemiloval ji. Kdosi tenkrát rozhodl, že se musíme vzít. Šlo o sňatek z rozumu. Naše hospodářství nebylo velké, žili jsme skromně. Stavení zářívalo v slunci čistou bílou omítkou. Moje žena bývala oblečena čistě a upraveně v prostých světlých šatech. Slušelo jí to. Starala se pečlivě o naše děti i o domácnost a plnila svědomitě i všechny další povinnosti v našem svazku a já zase ty svoje. Byl to dobrý a poklidný život. A tak šel čas den za dnem. Hradní pán mi po nějaké době dal za úkol cvičit jeho vojenskou hradní posádku. Jeho důvěra ve mne rostla. Tehdy se několikrát dostal do život ohrožujících nesnází (např. spadl z koně při lovu), k nimž jsem se náhodou přichomýtl jen já, beze svědků. Vždy jsem mu zachránil život. On se za to ale velmi styděl. Nabídl mi, že když budu o těchto situacích mlčet, udělá mě velitelem jeho nové elitní skupiny vojáků (asi 25 mužů). Bude to dohoda jen mezi námi dvěma. Po delším rozvažování jsem souhlasil. Do posádky byly vybráni muži dle jejich schopností a morálních vlastností, tedy ti nejlepší z nejlepších. Na jejich výběr jsem neměl vliv. Měli mě rádi, chovali ke mně úctu a důvěru stejně jako já k nim. Vzniklo mezi námi hluboké přátelství. O mé dohodě s hradním pánem nevěděli nic. Naše zážitky z boje nás sbližovali tak, jak to jen v přátelství mužů může být. Položili bysme jeden za druhého život. Pak se stalo něco, co změnilo můj život od základu. Jednou jsem přijížděl na svém statném hnědákovi na hrad a uviděl v parkové zahradě na louce u hradu, ozářené sluncem, mladou (asi třicetiletou) dvorní dámu, ženu obchodníka. Srdce se mi zastavilo nad její krásou. Byl jsem okouzlen a nemohl se hnout. Byla nádherná. Stála tam, usmívajíc se na mne, krásné blond vlasy jí splývaly až pod lopatky, oděná ve světle růžových šatech, sahajících ke kotníkům. Oči vyzařovaly něhu a bezelstnost.

Na první pohled jsem se do ní beznadějně zamiloval. Toužil jsem po ní, kudy jsem chodil, ač jsem věděl, že nemohu nevěrou ubližovat své ženě. Trápilo mě to. Snažil jsem se ovládnout a na krásku zapomenout. Lásce jsem však zcela podlehl. Ona mou lásku opětovala, o to byla celá věc těžší. Bylo nemožné na ni zapomenout. Bydlela s manželem ve městě. Začali jsme se tajně scházet vždy, když její muž odjel za obchodem a vroucně se milovali z celé podstaty našeho bytí. Byli jsme tak šťastní! Naše láska byla oboustranná, bezpodmínečná, hluboká, něžná, taková, po které snad všichni lidé touží. Poslouchala mne na slovo, ač jsem to nevyžadoval a plnila mi všechna přání, stejně jako já ta její. Nemohli jsme jeden bez druhého být, ale tento vztah byl zapovězen. Nebylo možno ho v době, v níž jsem žil, zveřejnit. Nevěra byla velmi trestána. Po delším čase naší pečlivě utajované lásky se moje žena dovtípila, že jsem se zamiloval do jiné. Doma proběhla hádka, kdy mi řekla: „Tak si jdi za tou courou.“ Já na to vzteky bez sebe: „Taky že půjdu.“ Bolelo mne ale, že jsem ji v tu chvíli nemohl obejmout a utěšit. Láska ke krásné blondýnce byla silnější.

Odešel jsem za ní. Tehdy jsme se milovali naposledy. Moje žena mě chtěla za mou nevěru potrestat, a tak šla a prozradila naše tajemství vévodovi, protože vůbec netušila, co tím rozpoutá. Tehdy jsem o tom nevěděl. Vévoda se celá léta snažil získat u hradního pána maximální vliv, než se mu dosud díky jeho bohatství podařilo. Byl to zlý a podlý člověk. Stál jsem mu v cestě, protože hradní pán ke mně choval až neskutečnou důvěru, kterou vévoda nikdy nemohl získat. To žena nevěděla. Věřila ve spravedlnost. Vévoda toho ihned zneužil a začal našeho pána vydírat. Pověděl mu o tom, jak porušuji své rytířské ctnosti (nevěra) a zároveň, že viděl, jak jsem jej zachránil z choulostivé situace, na niž hradní pán nebyl hrdý. Věděl i o naší tajné dohodě, že nikdy nikomu nepovím, že nebýt mě, byl by již několikrát mrtev. Kdyby se lid dozvěděl, že má hradní pán takové tajnosti, stálo by ho to jeho postavení. Nemohl mi pomoci, musel mě potrestat způsobem, který si vévoda vynutil.

Na mě a mé vojáky z posádky byla nachystána léčka. Zvědové mi řekli, že je má milá vězněna v hradu, a když ji neosvobodím, zle se jí povede. Chlapci neváhali a hned se mnou vyrazili k hradu osvobodit ji. V zahradě už na nás ale číhalo dvakrát více cizích vojáků, než bylo nás. Bránili jsme se ze všech sil, nakonec i holýma rukama, ale marně. Porazili nás, nasadili nám okovy na ruce, spoutali je za zády a na nohou kolem kotníků, takže jsme byli omezeni v chůzi. Řekli, že nás zatýkají ve jménu krále. To bylo zlé. Šlo tedy o královské vojsko. Nemohl jsem tedy očekávat podporu od mého pána. Poté přijel generál na koni a my šli krokem za ním, jeden za druhým, zlomeni, smutní a zmatení do vězení. Byl tam chlad a šero, ale sucho. Nahoře u stropu, asi 6 loket vysoko bylo velké čtvercové zamřížované okno. Nebylo však možné utéci. Ani bych se o to nepokoušel. Nic zlého jsem neprovedl, očekával jsem jeden z tvrdších běžných trestů. Zmáhal mne stesk po mé milované a zklamání z neúspěšného boje. Přední strana sklepních kójí byla zamřížovaná. Bylo jich několik po jedné straně a stejný počet po druhé straně obvodových zdí vězení. Mezi nimi chodba. Byl jsem v kóji se dvěma svými nejvěrnějšími. Ostatní chlapci byli v ostatních kójích. Nikdo nemluvil. Očekávali ode mne vysvětlení, ale já nemohl zradit svého pána! Proto jsem mlčel.

Pátý den mě přišli mučit dva chlapi. Přinesli prkennou desku, delší než já. Byl to skřipec. Položili mne na něj, ruce přivázali nad hlavu a nohy směrem ke spodní hraně desky. Začali mě natahovat. Chtěli, abych cosi doznal, ale já mlčel. Tělo se nesnesitelně napínalo, začaly téměř praskat šlachy, svaly, klouby. Nejvíce mne bolela hruď. Jakoby hořela. Byla to nejhorší chvíle mého života. Ne pro bolest těla, ale pro bolest duše, když mi došlo, že mě zřejmě zradila moje milovaná kráska. Asi už mne nemilovala. Asi jsem žil v poslední době už jen v iluzi oboustranné lásky. Chvíli na mě udiveně zírali, že jsem jim neřekl, co chtěli slyšet a pak mě sundali a nechali v roztrhaných šatech ležet na hliněné zemi. Aspoň, že z mučení vynechali mé vojáky. Hrozně jsem trpěl pocitem zrady. Tak, jak velká byla láska mezi námi, tak nyní zrada bolela. Ztratil jsem chuť žít. Devátý den mé chlapce odvedli z vězení. Prý jim dali možnost, že když přežijí nerovný boj s přesilou králových vojáků, lépe ozbrojených, než oni, nechají je žít s tím, že byla vůle boží, aby přežili, a že budou dál v hradní posádce, ale už nastálo bez svého velitele, tedy beze mne. Desátý den mne v okovech a roztrhaných šatech odvedli prázdným vězením ven. Prázdným proto, aby mi mí chlapci nemohli dodávat odvahu na cestě k šibenici. Drželi je z mého dosahu. Že budu popraven, jsem věděl již několik dnů. Venku bylo oslňující sluneční světlo. Po dnech, strávených v temném sklepení, si oči museli na světlo déle přivykat. Šel jsem v okovech a roztrhaných šatech se zraněnou duší kolem hradu v doprovodu králových vojáků na trojúhelníkové nádvoří, kde byla mezitím vztyčena dřevěná šibenice. Vedli mě k ní. Vlevo seděli na dřevěných lavicích prostí lidé. Většina z nich mě měla ráda. Snad proto v této chvíli mlčeli a byli ztrápení. Mezi nimi ve vypůjčených prostých šatech seděla i moje milovaná kráska. Jistě čekala na poslední setkání našich očí, ale nevěnoval jsem jí pozornost. Strach z oprátky a hrůza v duši mi to nedovolily. Myslel jsem už jen na svůj konec. Náš hradní pán zde nebyl. Vévoda byl snad jediný, kdo měl z mé popravy radost. Zahlédl jsem ho, jak se zbaběle skrývá za blízkým keřem. Když mi dva vojáci na šibenici dávali provaz na krk, viditelně se z toho neradovali. Byli rozpačití. Jakoby čekali, že budu chtít celou věc vysvětlit, nebo že se budu aspoň vzpírat popravě. Ale já věděl, že musím zůstat klidný, mlčet a neukázat strach. Pak už vím jen to, že jsem se najednou vznášel bez těla ve středu nádvoří několik loktů nad zemí uprostřed všech těch lidí, přihlížejících popravě. Ještě jsem si je naposledy prohlédl a uvědomil si, kdo mě měl rád a kdo ne dle slz a výrazů tváří. Slyšel jsem, co říkají a náhle si uvědomil – tak takhle to tedy vypadá po smrti, chvíli po opuštění těla… ! Všude se rozhostil nečekaný klid, mír a ticho. I v mé duši. A já pomalu opouštěl hrad svažitou uličkou směrem k domkům. Nemělo smysl tu dál zůstávat. Už nebylo co řešit…

Dovětek: Po mé smrti se mé ženě prý nevedlo dobře. Byl jí zabaven všechen náš majetek a prožívala velké starosti s dětmi. Z toho radost opravdu nemám, je mi to líto. Chápu, proč mne zradila. Milovala mě a trpěla mou nevěrou.

Co bylo dál s mou kráskou, nemám tušení. Jsem ale opět šťastný. Nyní po jedenácti stech letech v červenci léta páně 2019 jsem se konečně dozvěděl, že ona mne tehdy nezradila! To je ta nejkrásnější zpráva, kterou jsem od léčky králových vojáků v roce 894 n. l. mohl dostat. To zjištění je tak osvobozující! Moje nádherná dvorní dáma mne tedy nepřestala milovat… Mé srdce se tou zprávou nyní uzdravilo. Děkuji za to. Snad Bůh dá a znovu se s ní setkám.

Druhý dovětek: na jaře 2019 při relaxacích na józe jsem měla čtyři spontánní vize, v nichž se mi poprvé ukázalo, že jsem rytíř a miluji krásnou blondýnku v růžových šatech, která má něco společného s nějakým hradem. Jedna vize byla o tom, že jsem přijížděl zraněný (pravé rameno silně krvácelo, asi hluboká rána) z vítězného boje, který se odehrál na nedaleké louce za lesíkem, oddělujícím bojiště od městečka a hradu.

Když jsem přijel na hrad, vyšla mi naproti na nádvoří (obdélníkové nádvoří hradu Vildštejn). Pak jsem se vysílený začal sesouvat z koně a ztratil vědomí. Probudil jsem se v jedné z místností hradu. Blondýnka v růžových šatech tam o mě pečovala, abych se co nejdříve uzdravil.

19. 6. 2020 jsem viděla na internetovém webu novinky.cz fotografii hradu Vildštejn a poznámku, že hrad byl zrekonstruován a zůstala jsem jako opařená. Hrad měl čtyři patra, za ním kopec s lesem, vedle něho upravený park… Ta vysoká hradní zeď! Ano to je přesně ta (viz fotky výše), kterou jsem v sobě při regresní terapii viděla. Ta, u které se rytíř před tisícem let tak hluboce zamiloval. Posedlo mě obrovské vzrušení. Hned druhý den v sobotu jsem tam vyrazila autem, abych 170 km od domova na Chebsku uviděla to místo našeho prvního setkání a zamilování. Ale co víc. Je tam skutečně skalnatý val, který odděluje nádvoří hradu od zahrady, je tam velikánská louka za lesíkem, kde tehdy byl jistě onen boj a mnoho dalších shodných bodů, po věky nezměněných. Když jsem tam šla po cestě na procházku, spontánně se mi navíc spustily tři krátké vteřinové filmy:

1) viděla jsem, jak na nás tenkrát zpod cesty vyrazili vojáci nepřítele ve stříbřitém brnění,

2) jak jsme my na koních přicválali k nim shora z louky a obě strany se vrhli na cestě na zteč a

3) pak se mi ukázal na té cestě jezdec na  krásném statném hnědákovi s černou hřívou a ocasem. Jel krokem proti mně (bylo to krátké – jen asi tři kroky koně). Jezdce jsem ale viděla jen v obrysech. Tento výjev vzbuzoval úctu, respekt a dobrý pocit. Nevím ale, kým jezdec byl.

Tak proto já tak ráda v dětství střílela ze vzduchovky a šlo mi to hned! Proto jsem ráda jezdila na koních a cítila jsem se na nich jako ryba ve vodě! Proto jsem se prala s klukama na základní škole a vítězila nad nimi! Už se zase více chápu a poznávám. Poznání našich minulých životů tedy má smysl, neboť díky nim můžeme daleko více porozumět sami sobě.

Třetí dovětek: je to neuvěřitelné. V létě 2019 po rozklíčování tohoto mého minulého života jsem si samozřejmě velmi přála potkat se v tomto životě s onou blondýnkou. Poznat ji. Po čase jsem na přání zapomněla vzhledem k nemožnosti něco takového vypátrat. No a poslední víkend v srpnu 2021 se i nemožné stalo možným. Potkala jsem ji na kurzu intuitivního vidění nedaleko Berouna. I v tomto životě je krásná, s dlouhými blond vlasy po lopatky a dokonce také mladší o 15 let než já jako tehdy. Cosi silného nás k sobě přitahovalo i nyní na kurzu. Nemá smysl zde uvádět indicie, dle kterých je mi jasné, že je to ona. Uvedu snad jen tu, která mě opět velmi chytila za srdce – její věta z jejího nynějšího života: „Moje duše čeká na jeho verdikt o mé nevině.“ Jestli nemá toto vyřešeno oněch 1100 let, pak její vztahy v předešlých životech byly asi velmi smutné.  Do tohoto setkání byl rytíř ve mě stále živý, stále mě jeho minulý život fascinoval a jakoby nebyl dořešen. Po setkání s ní je rytíř konečně spokojen, v úplném klidu a nepotřebuje již nic. Příběh je po dvou letech definitivně uzavřen.

Na vlastní kůži zažila autorka:   Zuzana Štádlerová,
zapsala několik dnů po regresi:   v srpnu 2019,
aktualizovala o nové zážitky:   v červenci 2020 a v srpnu 2021